Jan Skácel

Jan Skácel debutoval v roce 1938 ve Studentském časopise, přispíval také do časopisů: Rovnost, Blok, Kultura, Literární noviny, Listy, Plamen a dalších. Do literatury vstoupil v roce 1957 sbírkou již vyzrálé poezie Kolik příležitostí má růže. Ve svých básních Skácel staví na metafoře, nápovědi, vytváří vnitřně harmonický svět, jehož hlavními body jsou láska, domov, příroda, prostí lidé. Snaží se o zachycení jedinečnosti chvíle. V pozdějším období je Skácelových verších cítit sílící pocit bolesti, tíhy, smutku. Nejsou to však tóny zmaru a beznaděje, ale pochopení věčného koloběhu od minulosti k budoucnosti. Poezie se v průběhu let prohlubuje, obrací se k věcem každodenním, objevují se prvky humoru. Mimo vlastní tvorbu uspořádal a komentoval výbory českých básníků.

Za výjimečné dílo se dostalo Janu Skácelovi několik uznání zejména však v zahraničí. Za rok 1989 Petrarkova cena (Itálie – Lucca), cena Svazu slovinských spisovatelů (VILENICA 89) a výroční cena nakladatelství Albatros za verše pro nejmenší.

Jan Skácel zemřel na rozedmu plic a zástavu srdce 7. listopadu 1989 v Brně.

Z díla*:
Kolik příležitostí má růže (1957)
Co zbylo z anděla (1960)
Hodina mezi psem a vlkem (1962)
Smuténka (1965)
Metličky (1968)
Chyba broskví (Toronto, 1978)
Oříšky pro černého papouška (Hamburk, 1980)
Dávné proso (1980)
Naděje s bukovými křídly (1983)
Kdo pije potmě víno (1988)
Noc s Věstonickou Venuší (výbor, 1990)
Kam odešli laně (1985)
Jedenáctý bílý kůň (1966)
*knihy, které jsou označeny tučně se, nacházejí ve fondu MěK Hodonín

Použitá literatura:
SPĚVÁK, Přemysl. Jan Skácel: moravský básník, socialista s lidskou tváří. Slovácko, 2012, roč. 105, č. 6 (7. 2. 2012), s. 1.
Jan Skácel. Obec Vnorovy: oficiální stránky obce [online]. Roman Polášek, 2006–2012 [cit. 2012-07-25]. Dostupné z: http://www.vnorovy.cz/shortcodes/slavni-rodaci/jan-skacel